To ostatní: Večerní dumání: Spřízněné duše?!

Nad obsahem tohoto článku se pozastavuju nárazově v cca posledním půl roce. Vždycky se mě zmocní takový ten pocit vypsání se z emocí, které člověka zavalí, ale pak si řeknu: hele, stejně by ses zas rozepsala, a v polovině psaní by tě to přestalo bavit, protože bys na to chtěla přestat myslet.

Nicméně právě teď píšu takový postřeh a tak nějak cítím, že dneska mě v onom psaní nic nezastaví. 

Šťastný je ten, kdo má pravého přítele

Přesně tohle si myslím a určitě se mnou bude spousta lidí souhlasit. Jenže v každé době je těžké si někoho takového najít, nebo spíše 'udržet', zvlášťě teď, kdy je všechno rychlé a kdy všechno strašně rychle utíká. Jenže i když jde doba rapidně kupředu, z vlastní zkušenosti mohu říct, že člověk pravého přítele může mít. Možná to říkám i z toho důvodu, že patřím ke generaci, která nevyrůstala v době internetu. Tedy ano, internet byl, ale ne všechny domácnosti ho měly. Takže valná většina dětí po odložení aktovky domů pobíhala venku, šla se kouknout na seriál, co dávali v televizi, aby na to opět mazala ven a při západu slunce na ně máma volala z okna: Šári, pojď domů! Už je hodně hodin.

No, řeknu vám - starý dobrý časy. Pamatuju si, jak jsem s jednou dlouholetou kamarádkou vždycky vyrážela ven, často jsme chodily do lesa u paneláků nebo jsme chodily na různé procházky, pamatuju si, že jsem se svojí sestrou a dalšíma děckama ze sídliště chodili za barák na prolízačky nebo na hřiště hrát vibiku, cukr káva limonáda čaj rum bum, já, kuchta buchta, dala jsem do polívky místo soli třeba barvy, před pikolou za pikolou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát nebo skákání přes gumu. A upřímně řečeno, lituju generaci dětí, která se narodila krátce před novým tisíciletím a generace dětí, které se rodí teď, protože se docela bojím, že tohle nezažijí. Rodiče jim místo knihy začnou dávat tablet, mobil, počítač a už to pojede.

Každopádně abych pokračovala; pravý přítel - člověk, kterému se můžeš vždycky se vším svěřit, který tě nikdy nezdradí a bude tu s tebou pořád, když tě jiní opustí... Člověk zažívá takováto přátelství, resp. myslí si, že zažívá takováto přátelství, když je ve školce, na základní škole, na střední škole, případně univerzitě, práci...ale přitom jen čas ukáže, jestli je to pravda, nebo se mýlil. Když nepočítám svoji milovanou sestru, ale pouze lidi, kteří se mnou nejsou v příbuzenském vztahu, tak mám takového člověka zřejmě jenom jednoho. Je to slečna, se kterou se znám od první třídy, byť dle jejích slov se s ní kamarádím až od čtvrté, kdy nás k sobě učitelka přesadila. Bydlela o barák vedle. Chodily jsme spolu na střední, i když každá do jiné třídy. Potom se přestěhovala na jinou stranu města. Poté jsem začala jezdit na vysokou školu do Čech, ona zůstala na Moravě a opět se přestěhovala, ale to je vedlejší. Jde o to, že byť jsme už nebydlely v podstatě vedle sebe a obě pokračovaly ve studiích na jiné univerzitě, stále jsme se scházely, totiž scházíme o víkendech či v létě a jsme skoro v denním kontaktu přes email. I když jsme se častokrát pohádaly a i když občas na sebe někdy nemáme náladu teď, tak víme, že se budeme mít vždycky rády a že jedna druhé ráda pomůže anebo se podělí s radostnou novinkou.

Mám ještě dalších pět kamarádů/ kamarádek, které označuji za velice blízké, protože je mezi námi stále to pouto, ale už není tak silné jako dřív. Ale oproti jiným obecným kamarádským vztahům je to stále něco extra.

Může člověk potkat spřízněnou duši na internetu?

Na konci povinné školní docházky jsem naplno začala objevovat kouzlo internetu. Po nesmělých začátcích Alíka, dětského internetu, jsem se ve 14ti-15ti letech dostala k chatovacím sociálním sítím. Naštěstí jsem na počítači trávila max. 2 hodiny týdně, takže oproti dnešním dním zcela jistě pohoda. Každopádně, asi jako teď, když má celá třída zaplý Facebook, před skoro deseti lety jste mohli v počítačových učebnách nebo knihovnách vidět na obrazovkách takový Xchat, jež má dobu největší slávy za sebou. Nicméně musím říct, že já jsem na internetu potkala či poznala, v některých případech si troufám použít toto označení, řadu super lidí. Samozřejmě i podivných existencí, naštěstí ti správňáci převažovali. A bylo mi kolikrát opravdu hodně líto, že se s tou nebo tou, tím nebo tím člověkem nemohu potkat, protože jsem skutečně našla celou řadu lidí, se kterýma jsem si sedla, vždy jsme si skvěle popovídali atp. Ale nevzpomínám si na nikoho, se kterým bych si aktivně psala dodnes...Je tedy pravda, že s pár lidmi jsem se sešla, ale za to spíše mohla náhoda. Také jsem si některé přidala do Facebookového friendlistu, protože ICQ ztratilo taky svoji podstatu. A sem tam si napíšeme. Ale už to není to, co to bývalo. Nesmím opomenout další sociální síť, tentokráte Twitter. Když jsem si ho před šesti lety zakládala, začala jsem sledovat tři Čechy, ale to jen proto, že jsem je uviděla 'v nabídce' a taky proto, že jsem tam chtěla někoho mít. A musím říct, že jsem ráda, že jsem to udělala. Sice jsem našla vztah ke dvěma, ale dva ze tří, to je fajn číslo. Asi kvůli tomu, že Twitter je poměrně moderní a inovativní, si píšeme dodnes. I když samo to aktivní psaní trvá kratší dobu než šest let. Každopádně jsem velice ráda, s jedním jsem byla dokonce na koncertě. Zbývá setkání s druhým člověkem, snad k tomu taky někdy dojde.

Takže ano, člověk na internetu může potkat fajn lidi, kteří se mohou zařadit k jeho oblíbeným osobám (nebo i blízkým). Což je něco, co jsem si myslela, že se mi stalo, ale - a teď odkazuji k začátku článku - občas nad tím pochybuju.

Je to pár let, co jsem na Facebooku přes naši oblíbenou kapelu poznala jednu fajn slečnu. Nějak extra jsme si nepsali, to začalo asi před dvěma lety. Ani nevím, jak, prostě najednou -bum- a bylo to :D Ale jsem ráda, s tou holkou jsem si strašně moc sedla a opět to byl případ, kdy člověk lituje, že nebydlí blízko sebe...Měla jsem pocit, že se můžu oné osobě svěřit, vypovídat se, postěžovat, probrat všechno možné - od úplných kravin, přes filozofická témata až po sex atp. Nic pro nás nebylo tabu a hodně názorů jsme cítily podobně či stejně. Jenže pak to nějak utichlo. Jako kdyby někdo řekl -sek- a bylo to. Mně se 'stýskalo'. Chyběly mi totiž ty naše bláznivé konverzace, které se střídaly s vážnými tématy, chybělo mi to psaní si až do brzkých ranních hodin...kolikrát já šla spát až kolem třetí hodiny! Když se člověk baví...hodiny utíkají velice rychle. Ona pak měla nějaké problémy, já jí chtěla pomoct, ale když vidí, jak dotyčný píše podrážděné komentáře, tak se 'bojí' napsat. Měly jsme se i sejít, jenže byť já byla na místě, stejně to nevyšlo. Nicméně nedávno jsme si začaly psát - jaká radost! Upřímná, čistá radost. Já byla vskutku nadšená a šťastná. Jenže poslední dobou se to jakoby opět obrátilo...sice si občas napíšeme, ale není to jako například loni touto dobou...To mě mrzí, protože pak uvidí příspěvek typu: Jaktože jsme si tak dlouho nepsali? Ty jsi stejně úžasná! Jak já tě mám ráda! - A řekne si, jo, já to mám stejně! Jenže za týden je po všem a vy si říkáte - vážně to tak je, nebo to byl pokus navázat na loňské časy... Ona dotyčná osoba si teď píše s jiným člověkem, kterého poznala přese mě, a já jsem moc ráda. Jednou jsem jim dokonce vstoupila do konverzace a bavili jsme se všichni tři a já pak nestíhala svoji práci :D Ale bavilo mě to. O to víc mě pak mrzí, když vidím to veřejné označování, děkování a tak podobně, protože mi to připomíná situaci se mnou. To veřejné komentování a smání se věcem, které chápeme pouze my dvě...Už to se mnou nedělá. Chci říct, že ani nezávidím, ani nežárlím, každý člověk má přece právo dělat to, co chce, a pokud cítí, že si s tím člověkem nemá co říct, a naopak nabývá pocitu, že s jiným si říct co má, tak je to jeho věc. Další věc, která mě na tom mrzí, je to svěřování. Asi za účelem znovuvzkříseného psaní jsem podotkla pár věcí ze svého soukromí, které jen tak někomu neříkám. Ať už se jednalo o vztahovou rovinu nebo zdravotní, připadala jsem si jako v dobách našeho velmi blízkého kamarádství. A ano, všechno to vypadalo na navázání vztahu, ale jak jsem již jednou zmíňila - přišel sek. A to jsem si myslela, že když už veřejně prezentuje přátelství s oním člověkem, že se mi třeba taky svěří. Já samozřejmě nikoho netlačím do toho, aby mi musel všechno říkat, to v žádném případě! Ale člověk si potom připadá hloupě, když obnažil svoji duši někomu, kdo už asi nemá zájem o to, aby se jejich přátelství rozvíjelo. Nebo alespoň pokračovalo dál. Potom už zbyde jen hořká příchuť myšlenky - jsme spřízněné duše.

Mějte se krásně

-š