11. březen 9:55. Ještě před půlhodinou jsem byla v pohodě, nahrávali jsme s Ž. jingle na Moshpit. Ale teď, pět minut před schůzkou, se trochu začínám třepat. Přitom nemám proč být nervózní. Jsem tu 'jen' jako fotograf, rozhovor dělá kolega. 9:58 - klepáme. Otvírá nám usměvavá sekretářka, která nás zve do kanceláře a nabízí nám pití. Já s díky odmítnu, kolega přijme vodu. Už jsem zase v pohodě. Kdežto kolega si nalívá do sklenice třepající se rukou vodu. Trochu ho popichuju, aby se dal do pohody, snad se mi nepovede opak. Sám tvrdí, že nervozitu nepociťuje. To si chce myslet jeho mozek, protože při natažení paže se mu třepe dlaň a prsty k tomu. Pak rektor telefonuje, tak čekáme. Najednou se otevřou dveře, oba dva se postavíme, nasadíme úsměv. Řinu se k panu profesorovi, který se představil jako 'Libor', což já přeslechla a vzhledem k autoritě, jsem se představila svým příjmením, narozdíl od svého kolegy, který se představil též křestním jménem.
Nevadí.
Přijdeme do prostorné kanceláře. Já začínám dělat pár fotek. Kolega si sedne, za ním rektor, nakonec já. Pořídím ještě pár fotek.
Rozhovor začíná. Pan ještě stávající rektor je usměvavý, ochotný odpovídat na každou otázku a své odpovědi rozvíjí. Není strohý. To se mi líbí.
Rozhovor je přerušen telefonátem od člověka, který mu netelefonuje. Naštěstí se nic neděje, bylo to vytočení omylem, kolega znovu zapíná diktafon, jede se dál.
Po další necelé půlhodině kolega ukončuje poděkováním rozhovor. Ještě během poslední otázky si stoupnu a z několika úhlů pořídím několik fotek. Následně vstaneme, jdeme ke dveřím, a protože já krom pozdravu a představení se, nic neřekla, též poděkuji. Následuje dlouhá odpověď. Potom ještě vyjádřím obdiv nad tím, jak tak zaneprázdněný člověk stíhá i něco navíc, a extra obdiv si u mě zasloužil i svým přísupem ke studentům. Velká škoda, že jsem to zjistila až teď, měsíc před ukončením ve své funkci. Následně se rozpovídá a hovoří o opravdu interních tématech, ze kterých jsme s kolegem v šoku. Vypráví věci, které si mohla veřejnost přečíst v médiích, ale i věci, které se nedozví jen tak někdo. Jsem v šoku čím dál tím víc. Zároveň v duchu nepřestávám zírat nad tím, jakou sílu bojovat tento člověk má. Sice už ve čtvrté volbě na příštího rektora nekandidoval, dle jeho slov však nový rektor je přesně jeho člověk a je velmi rád, že právě on bude vést univerzitu.
Po nějaké třičtvrtě hodině se už opravdu definitivně loučíme a navzájem si popřejeme nejen hezký víkend, ale i to, že se třeba někdy někde uvidíme a popovídáme se.
Je téměř poledne, my jdeme do rádia - plni emocí. Ž. nahrává soubor z dikťáku do počítače, zatímco já nahrávám fotky z foťáku. Fotek je dost a dost. Některé jsou mázlé, jiné vskutku povedené (uf).
***
Tak takhle nějak probíhal rozhovor se stále ještě rektorem Jihočeské univerzity v ČB - Liborem Grubhofferem.
Fúra emocí. Ale jen těch dobrých. Měla jsem tak super pocit, když jsme odcházeli z rektorátu. Ten člověk od pohledu sice působí jak zodpovědně, tak mile, ale že bude tak milý! To jsem nečekala. A kolik věcí nám sdělil! A co se podělil! A co zmínil. I krásně odpověděl na otázku, kterou jsem vymyslela já - co dělá dobrého učitele dobrým, jaký by učitel měl být. A celkově říkal postřehy ohledně školy, se kterými se ztotožňuij. Dále vyprávěl o sobě. No já bych tento článek měla asi psát minimálně s několikadenním odstupem, protože jsem tak nadšená, jak jen to může být :D
Tímto bych vás všechny chtěla pozvat na vysílání úterního pořadu Výkvět na Rádiu K2 od 19:00 do 20:00.
A pokud stále váháte, tak vás chci uklidnit: politka se opravdu neřešila! Naopak si troufám tvrdit, že kladné otázky nebyly rozhodně typický. Takže nejen z toho důvodu se vyplatí poslouchat.
Těším se! :-)
Mějte se krásně
-š
Žádné komentáře:
Okomentovat