Návrat ke kořenům? Nový začátek blogu

Ahoj!

Při projíždění příspěvků na tomto blogu jsem si uvědomila, že na prvopočátku (blogspotu) byl impuls psát o knihách, které jsem přečetla. Potom se na to nabalila další kultura, hudba (btw. vtipná vsuvka - začala jsem sem psát hudební aktuality, které jsem později přetavila do rozhlasového vysílání autorského pořadu Moshpit na Rádiu K2), film, nějaké postřehy, komentáře nebo zážitky ze života atd. atd. 

Následně mé blogování utichlo a vracela jsem se nárazově. 

A loni přišel nový impuls. Ne první, ne poslední :D Takhle jsem mluvila v roce 2019. Ale že bych pro to reálně něco udělala? NE! :D 

Z toho sedm let starého textíku si vypůjčím následující: 

A letos bych se do toho chtěla znovu opřít. V minulých letech se v mém životě stala celá řada věcí, o nichž by bylo zajímavé psát. Jedná se jak o kulturu, tak třeba o životní zkušenosti. 

Psal se podzim 2025 a já právě prožívala něco neuvěřitelného... Jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí, které mi nevzalo zhola nic a dalo mi naprosto všechno. Kdo mě zná, ví, jak budu pokračovat. Sbalila jsem si příruční zavazadlo a sama odjela na deset týdnů na druhý konec světa.

Tato zkušenost mi dala spoustu zážitků - o kterých ráda vyprávím (koho to zajímá). Též jsem měla v plánu o nich psát a nahrávat vlogy :)) Kromě focení totiž i ráda natáčím... Držte mi palce, ať to dotáhnu! 

Takže abych se vrátila k citaci výše... 

Chtěla bych se rozepsat i o cestování! Než si založím další blog, mám totiž spoustu nápadů a plánů :D #podnikavádívka

A vrátím se na úplný začátek tohoto příspěvku - nedávno jsem začala číst a při té příležitosti si řekla - jo, určitě o tom napíšu na blog :D A reálně.. když se probírám vším, co jsem zde napsala o literatuře... říkám si - holka, to není tak strašný, jak sis myslela! :D 

Rovnou sem dám ochutnávku - budu psát o Pěně dní francouzského spisovatele Borise Viana, Okultní povídky a jiné děsivé příběhy ruské okultistky, esoteričky a mystičky Heleny Petrovny Blavatské a Hlubině autora Petera Benchleyho, který se proslavil románem Čelisti. 

Dále sem překlopím texty, kterými jsem v minulosti přispívala na různé weby.

Tento krátký text zakončím slovy - snad se mi to tentokrát povede :D 

Mějte se krásně
-š

Sýrie: Místo, kde mě lidé odzbrojili srdečností

Jede do Sýrie jen blázen?

Nedávno jsem vycestovala na Blízký východ. Jordánsko, Sýrie, Libanon. Když jsem tento expediční plán přednesla svým blízkým, ptali se mě proč zrovna Blízký východ a specificky zrovna Sýrie. Moje odpověď byla jednoduchá - proč ne?! Cestování patří k mým vášním a čím víc netradiční země, tím víc mě láká. Když mi proto zavolal kamarád, aby mi oznámil, že “má plán”, prakticky ihned jsem souhlasila. Kdy jindy se mi naskytne takováto příležitost? Zbožňuju sólo cestování, ale do některých míst bych se na vlastní pěst nevydala. Ale po mé únorové zkušenosti již vím, že srdce Levanty dokážu navštívit i sama. A zásluhu na tom má i pohostinnost místních..

Umajjovská mešita v centru Damašku

Sýrie předsudků zbavená

Lidé mají od zemí jako Sýrie jistá očekávání. Asi není třeba dodávat, že tyto představy nejsou úplně pozitivní - válka, tvrdý režim, nic tam není, je to příliš nebezpečné, přinejlepším tě okradou, přinejhorším unesou, cestovní pojišťovny tě nepojistí a v tomto duchu bych mohla pokračovat dále. Já jsem se nijak zvlášť nebála, snažila jsem se držet si odstup, nic neočekávat. Obavy jsem měla snad jen při představě pozemních cest z Ammánu do Damašku a především z Damašku do Bejrútu. Tyto obavy se ukázaly jako liché (až na jednoho řidiče, ale k tomu se dostanu). Ale abych to nezjednodušovala - všechny obavy jsem naprosto chápala a brala je vážně, troufnu si říct, že jsme v rámci přípravy nepodcenili nic zásadního. Počítali jsme i s variantou, že bychom se do Sýrie vůbec nedostali - situace se měnila každou chvílí, člověk zkrátka nikdy neví, co se stane, však asi týden před naším příjezdem nedaleko hranic Sýrie s Libanonem, podnikl Izrael dronový útok na auto.* Zvláštní pocit pohybovat se v místech, kde před týdnem zemřeli čtyři lidé. Ale ne tak zvláštní, jako když vám den před odletem přijde SMS od vlády, že hrozí eskalace konfliktu v Íránu a následné zhoršení bezpečnostní situace v regionu. Ale o libanonském putování třeba někdy příště.

V Sýrii jsme strávili čtyři dny, ale i ty mi stačily na to, abych si tuto orientální zemi oblíbila a věděla, že se do ní jednoho dne vrátím. Atmosféra míst, která jsme navštívili, historie, pamětihodnosti, jídlo (bože! to jídlo) a v neposlední řadě - lidé. Což jsme poznali již na hraničním přechodu Jaber-Nasib. Zatímco na jordánské straně Jaber nás úředníci měřili přísným pohledem, na syrské straně Nasib nás vítali s úsměvem.

Nikdy se mi nestalo, že bych z místních cítila takovou vděčnost, že jsme přijeli poznat jejich zemi. Nepovažuji se za extra cestovatele, ale nějaké zkušenosti mám a díky zkušenosti ze Sýrie jsem si začala uvědomovat rozdíly mezi tím, když je někdo doopravdy vděčný a mezi tím, kdy někdo předstírá vděk. Nechci tím říct, že bych na svých cestách potkávala jen samé lidi s falešnými úsměvy, to vůbec, ale i to jsem zažila.

Ramadan Kareem

Takhle jednoduše popřejete věřícím štědrý Ramadán. Ano, naše blízkovýchodní expedice se trefila do Ramadánu, což jsme vtipně zjistili druhý den po příletu (při naší přípravě jsme očividně nemysleli doslova na vše). Každopádně toto dvouslovné přání okamžitě vykouzlí všem úsměv na rtech a ještě si vysloužíte pozvání na jídlo. Když ale vidíte, jak si místní po celodenní práci blaženě vychutnávají první nebo druhé jídlo dne (jí se před úsvitem a po západu slunce a navíc je zakázáno i pít), řeknete si - nám se během dne podařilo najíst, tak jen ať si to užijí, s poděkováním zdvořile odmítnete. Toto se nám stávalo doslova pořád.

Moc milé byly i náhodné rozhovory na ulici. Turisti se do Sýrie pomalu ale jistě vrací, ale pořád je jich jako šafránu. Když jsme se procházeli po Starém Damašku s tradiční arabskou kávou v jedné ruce a s brioškou plněnou čokoládovým krémem v druhé, zastavil nás stařeček, který se nás ptal, odkud jsme - a jaké bylo naše překvapení, když řekl, že Česko zná (lidé buď Česko neznali nebo znali Československo) a zmínil se, že byl v osmdesátých letech v Československu. Na závěr tohoto krátkého zastavení nám popřál, ať se nám v Sýrii líbí dál a my jsme si zas a znova uvědomili, jakou vděčnost Syřané pociťují, když vidí, že někdo váží cestu z Evropy, aby poznal jejich kulturu a historii..

Všechno ale není černobílé

Ještě v Česku jsme si domluvili průvodce, který nám měl ukázat Damašek a města Malúla a Sajdnájá. Začátek naší túry vypadal velice slibně, brzy jsme ale pochopili, že to nebyla nejlepší volba. A výlety druhý den nám to jen potvrdili. Zjistili jsme, že ani ta nejpropracovanější prezentace na sociálních sítích neznamená nejlepší zážitek. Shodli jsme se, že šlo o nejdražší taxík, za který jsme kdy zaplatili.

Pořád to ale nebylo nic oproti situaci, kterou jsme zažili v den našeho odjezdu. Z Damašku na hraniční přechod nás vezl řidič, který se z nás rozhodl vytěžit, co to jde. Nutno podotknout, že nás stejná situace potkala i v Libanonu. Naštěstí v obou případech jsme narazili na lidi, kteří nám pomohli. S prvním řidičem tedy ne. Před cestou jsme vyhandlovali cenu, kterou řidič odsouhlasil, ale když jsme po hodině dorazili na místo určení, najednou si to nepamatoval. Následnou scénku mám jako v mlze - kamarád se snažil celou situaci vyřešit, což se nakonec podařilo, ale stálo nás to nervy a pár syrských liber navíc. Nicméně jsem získala novou zkušenost - pokud se s vámi bude někdo hádat o ceně a spustí na vás svůj rodný jazyk, nebojte se spustit ten svůj doplněný o přehnanou gestikulaci rukou.

Poté, co jsme získali výjezdní razítko ze země, nás ze syrské strany přechodu Jdeidat Yabous do libanonské Maasny svezlo auto, a to jsme ani nemuseli stopovat. Mladý pár zkrátka viděl dva turisty a automaticky zastavil.

Nekvalitní průvodce a vykutálený řidič - to byly jediné nepříjemné situace, jinak byli lidé naprosto úžasní. Kromě toho, že se vás na každém rohu ptají, odkud jste, a děkují, že jste přijeli, se s vámi sami od sebe začnou bavit i provozní v restauracích nebo obsluha stánků. Nezapomenu ani na to, jak jsem při nákupu suvenýrů dala panu prodavači o značnou částku víc (protože na syrské libry, kde se ceny pohybují ve statisících, se zkrátka za tak krátký čas zvyknout nedá) - a on mi okamžitě peníze navíc vrátil, protože si všiml, že jsem mu dala víc, než jsem měla.

V shisha baru

Ale nebylo to jen o místních - večery jsme pravidelně trávili v shisha barech a jednou si vedle nás přisedli turisté (jedni z mála, na které jsme narazili) v doprovodu místního muže, kterého potkali podle svých slov asi dvě hodiny zpátky. Nakonec z toho byl moc hezký multikulturní večer, který mi připomněl jednu z věcí, které mě na cestování baví nejvíc - poznávání nových lidí z celého světa.

Vděčnost, laskavost, pokora

Asi tak bych vykreslila obyvatele Sýrie, nebo alespoň většinu z těch, které jsme potkali. Nemám ucelený obrázek o celé zemi, ale z toho, co jsem mohla zažít a vidět v Damašku a okolí, můžu říct, že Syřané svůj život žijí tak, jak nejlépe umí. Chodí do práce, umí se bavit, drží pospolu… Mají své radosti a strasti tak jako všude jinde. Ale dokáží se radovat z běžných maličkostí, na které si mnozí z nás již zvykli a berou je jako samozřejmost. Přála bych si, aby se svět na Sýrii, na jednu z kolébek civilizace, díval kvůli její historii, kultuře a lidem, a ne skrze válku, uprchlickou krizi a terorismus…

*zdroj k útoku
https://www.aa.com.tr/en/middle-east/4-killed-in-israeli-drone-strike-targeting-vehicle-along-l ebanese-syrian-border/3830976

-š