Úlovky z antikvariátu a výtvarné umění, které jsem původně
neměla vidět. / Chce to trochu úvodu, protože k návštěvám těchto dvou
zařízení nemělo vůbec dojít.
To byl taky jednou den. Dnešek se zapsal velký písmem jako
den schválnosti tohoto léta. Byla jsem domluvena nejprve se třemi lidmi,
posléze dvěma lidmi. Měla jsem to naplánované pečlivě. Žel bohu, osud tomu
chtěl jinak. První kamarád si zapomněl mobil ve zkušebně čili místo rána jsme
se mohli sejít asi tak na hodinku něco po poledni, ale to bylo dle jeho názoru
zbytečné. Druhý kamarád měl naopak dorazit někdy odpoledne, nýbrž stalo se
následující: přišla mi sms, že nakonec nedorazí. To už bylo na mě moc, takže
jsem se prostě musela zasmát, načež na mě přišla taková ta vlna jistého
zklamání, přece jen – člověk jede až do Prahy, těší se na prima den, a nakonec
přijde taková studená sprcha. Na druhou stranu musím přiznat, že mě to celkem
rychle přešlo – přece jen t není konec světa a člověk tak milující kulturu si
v takovém městě přijde na své.
A kam jsem vyrazila?
Tak měla jsem v merku Museum Kampa. Což je kousek vedle
Karlova mostu. Razila jsem tedy tímto směrem. ALE do cesty mi přišel
antikvariát! Venku měli několik polic s knihami, jeden kus za 20,--.
Známí, méně známí i neznámí spisovatelé, a převládala beletrie. Já jsem si
vyhlédla tři básnické sbírky, ze kterých jsem měla ohromnou radost: Antonín Sova – Vybouřené smutky (1895), František Halas – Ladění (1942), Josef Hora – Zápisky
z nemoci (1945). Když jsem vstoupila dovnitř, přivítal mě velmi
milý pán a navíc jsem byla okouzlena všemi těmi knihami, byly doslova
prošpikovány policemi od podlahy k vysokému stropu. Bohužel jméno toho
kouzelného obchůdku s knihami, neznám, ale nachází se směr Karlův most,
když jdete z Václaváku :D No, takže si to tam jedině projít.
Plna dobré nálady jsem razila směr Kampa. Vyhlédla jsem si
tam totiž výstavu Kamila Lhotáka. Nazvanou:
K. H. Sic Itur Ad Astra. Kamil Lhoták jistě patří mezi naše nejvýznamnější
malíře dvacátého století. Možná tomuto tématu budu někdy věnovat větší
pozornost, protože těch opravdu významných a výjimečných malířů máme
v naší historii minulého století opravdu více než dost (což je dobře). Ale
zpátky ke Lhotákovi a jeho výstavě. Tak nejprve bych začala krátkým zhodnocením
muzea. No líbí se mi :D Na ‚dvorku‘ mají vystavené plastiky od například Davida
Černého čili některé z nich jsou kontroverzní, ale člověk tam může vidět i
sochy, které jsou prostě ‚normální‘. V muzeu probíhají i jiné výstavy. Ale
teď opět ke Lhotákovi :D Vystavené olejomalby Kamila Lhotáka – převládá olej na
plátně, lepence, desce; jsou různé velikosti – obrazy zasazené do rámů. Výstava
probíhá v několika místnostech a stěny zdobí kalendárium, básně určitých
básníků (F. Hrubín, I. Blatný, J. Hiršal), úryvky, ve kterých o něm někdo něco
napsal. Dále se tam nacházejí fotografie jeho a s přáteli, ručně psaná
Lhotákova pohádka Kouzelník a hodinky (ze čtyřicátých let). Jeho malby se mi líbí,
mají v sobě kouzlo.
V budově se nacházeli výstavy dalších umělců. Tak jsem si řekla – když už tam jsem, tak se půjdu podívat i tam, například Kupku mám ráda, problém byl v tom že jsem si koupila lístek jen na Lhotáka. Ale řekla jsem si – třeba to nakonec platí i na další výstavy – samozřejmě může být každému jasné, že tomu tak asi není, ale za pokus nic nedáte :D Takže – v dalších patrech jsem nasadila scénář toho, že vstupenku na to asi nemám, ale nejsem si jistá. A víte co se stalo?! Usmívající paní mi řekla – to nevadí. Scénář se opakoval i v dalším patře, kde mi pán nejprve řekl, že nemohu, ale záhy dodal, že pokud to na něj neřeknu, tak se můžu podívat :D Čili výstavy Oldřicha Smutného a Františku Kupky spolu s Ottou Gutfreundem jsem též viděla, a zadarmo, a právě proto jsem tam nestrávila tolik času, kolik bych chtěla. Ale přesto nelituji, jsem ráda, že jsem si to mohla projít. A k výstavám – Oldřich Smutný – pro mě hrůza děs, vůbec se mi vystavované malby nelíbily. František Kupka – to bylo jasné, že se mi bude líbit, protože jeho tvorbu mám ráda a v NG před dvěma lety jsem strávila nad některým jeho dílem i dvacet minut. Společně s ním tam kurátoři uspořádali i výběr z díla našeho významného sochaře Otty Gutfreunda – to bylo krásné, opravdu nádherné sochy, takže jsem ráda, že jsem mohla některé jeho věci vidět naživo.
V budově se nacházeli výstavy dalších umělců. Tak jsem si řekla – když už tam jsem, tak se půjdu podívat i tam, například Kupku mám ráda, problém byl v tom že jsem si koupila lístek jen na Lhotáka. Ale řekla jsem si – třeba to nakonec platí i na další výstavy – samozřejmě může být každému jasné, že tomu tak asi není, ale za pokus nic nedáte :D Takže – v dalších patrech jsem nasadila scénář toho, že vstupenku na to asi nemám, ale nejsem si jistá. A víte co se stalo?! Usmívající paní mi řekla – to nevadí. Scénář se opakoval i v dalším patře, kde mi pán nejprve řekl, že nemohu, ale záhy dodal, že pokud to na něj neřeknu, tak se můžu podívat :D Čili výstavy Oldřicha Smutného a Františku Kupky spolu s Ottou Gutfreundem jsem též viděla, a zadarmo, a právě proto jsem tam nestrávila tolik času, kolik bych chtěla. Ale přesto nelituji, jsem ráda, že jsem si to mohla projít. A k výstavám – Oldřich Smutný – pro mě hrůza děs, vůbec se mi vystavované malby nelíbily. František Kupka – to bylo jasné, že se mi bude líbit, protože jeho tvorbu mám ráda a v NG před dvěma lety jsem strávila nad některým jeho dílem i dvacet minut. Společně s ním tam kurátoři uspořádali i výběr z díla našeho významného sochaře Otty Gutfreunda – to bylo krásné, opravdu nádherné sochy, takže jsem ráda, že jsem mohla některé jeho věci vidět naživo.
Závěrem vám povím, že jsem si ten den nakonec přece jen užila, i když vědět, co se stane, naplánovala bych si těch výstav víc. Tak příště.
A zde na ukázku několikero fotek:
Mějte se krásně.
-š
Žádné komentáře:
Okomentovat