Prvním z nich je Ludvík Vaculík. Ludvík Vaculík (dále jen Vaculík) se narodil 23. července 1926 v Brumově a skonal 6. června t.r. v Dobřichovicích. Vaculík byl český prozaik a publicista. Autor manifestu Dva tisíce slov (1968) a zakladatel významné samizdatové Edice Petlice (zal. 1972).
V 60. letech redaktor rozhlasu a Literárních novin, za tzv. normalizace 1969-89 jeden z vůdčích představitelů nezávislé literatury, potlačované totalitní mocí.
Románem Sekyra (1966), v němž konfrontoval kritické postoje vypravěčovy se zarputilou komunistickou angažovaností jeho otce, předznamenal obrodné hnutí "pražského jara" 1968. V jeho průběhu vyvolal obrovský ohlas manifestem Dva tisíce slov, který spolu s ním podepsaly významné osobnosti našeho kulturního života a sto dvacet tisíc dalších občanů a v němž podával i praktický návod, jak přejít od diktatury jedné strany k demokracii.
Když byla po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 postupně umlčena valná část české literatury, založil samizdatovou Edici Petlice, v níž pak vycházela díla zakázaných autorů. Jako první svazek v ní vyšla jeho vlastní hororová próza Morčata (1973, 1991), která si na modelovém příkladu zvířátek bezpečných jen v kleci klade otázku možností a mezí lidské svobody.
Další Vaculíkova próza, Český snář (Toronto 1983, 1990), dává nahlédnout do života českého disentu (kulturní opozice proti vládnoucímu režimu), zejména pak do úvah autora, který se vzpouzí proti omezující roli bojovníka a hrdiny, a zároveň bez velkých gest nese svůj úděl jako příkaz svědomí. Bezohledná upřímnost k sobě i jiným se ze sféry především společenské přenesla i do roviny povýtce intimní v dalších knihách Jak se dělá chlapec (1993) a Loučení k panně (2002).
Autorovy brilantní fejetony, v nichž nově navázal na tradici Nerudovu a Čapkovu, vyšly v souborech Jaro je tady, Srpnový rok, Stará dáma se baví (vše 1990), Nad jezerem škaredě hrát (1996) a Poslední slovo (2002).
Zápisky a dopisy z dětství a mládí obsahují Knihy indiánská, Kniha dělnická a Kniha studentská, vydané společně pod názvem Milí spolužáci! (1995), a Nepaměti (1998).
Druhý zmiňovaný je Josef Topol. Josef Topol (dále jen Topol) se narodil 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou a zemřel 15. června t.r. Topol byl dramatikem, básníkem a překladatelem.
Topolovy dramatické texty patří k pilířům současného českého divadla. Jsou společenským podobenstvím a vynikají mimořádnou obrazností. Sám autor říkal, že mu bylo inspirací výtvarné umění, architektura i hudba.
Do divadelního světa vstoupil jako dvacetiletý básnickým dramatem Půlnoční
vítr (1955), které mu ve svém divadle uvedl E. F.
Burian. Proslavil se zejména svými hrami z 60. let, mimo jiné podobenstvím
z kolektivizovaného venkova Konec masopustu (1962) či
existenciální Kočkou na kolejích (1964), kterou zahajovalo
Divadlo za branou.
Pro pražskou scénu, již založil v roce 1965 s dramaturgem Karlem
Krausem a režisérem Otomarem Krejčou, napsal mimo jiné i hry Slavík k
večeři (1965) a Hodina lásky (1966). V roce 1972 režim
zakázal premiéru jeho hry Dvě noci s dívkou (1968-70) a divadlo
zrušil (1972). Po podpisu Charty 77 upadl Josef Topol definitivně v nemilost.
Publikovat mohl jen v samizdatu či pod cizím jménem.
Na divadelní scénu se vrátil těsně před revolucí vinohradskou inscenací hry Hlasy
ptáků (1988), která se stala jeho poslední divadelní hrou. V 90. letech
měly premiéru jeho starší hry Sbohem, Sokrate! (1976) a Stěhování
duší (1986).
V roce 1997 vyšla Topolova básnická tvorba v souborném vydání s názvem Básně.
Loni vydalo nakladatelství Torst jeho eseje, úvahy o divadle, umění a
fotografii, vzpomínky a rozhovory v souboru O čem básník ví.
Karpatský, Dušan. Labyrint literatury. Praha: Albatros, 2008.
< http://www.slovnikceskeliteratury.cz >
Mějte se krásně.
-š
Žádné komentáře:
Okomentovat