Bože, to jsem si zas půjčila knih..

Znáte ten pocit, kdy si jdete do knihovny pro knížku dvě nebo se jen tak kouknout, ale přitom víte, že doma na vás nějaké kousky čekají? Mně se to dneska (zas) stalo.

Mám doma šest knížek. Tedy ještě před pár hodinama jsem měla. Ted mi jich tu leží třináct! Jo, za dnešek sedm knížek, a to sem původně šla jen pro tři :D Tak stává se, ne? My čtenáři to prostě máme tak :-)

Teď jen budu doufat, že to všechno stihnu do začátku školního roku přečíst. Pravda je, že mám v plánu četbu dalších knih, ale tak když mi škola začíná ke konci září, tak snad budu stíhat :D :)

Š.

Co nesnáším na knihách

Tedy lépe řečeno na jejich čtenářích.

Počmárané a chybějící stránky. Polorozpadající se vazba. Doslova salát. S tím se, bohužel, čas od času setkám. V knihovně. Nechápu, jak se někdo může takhle ke knížkám chovat. Je mi jasné, co si asi myslíte. Že jsem blázen, protože se nad tím rozčiluju. Vždyť jsou horší věci. Já to vím. Ale jak jsem alergická na lidi, kteří čtení zatracují a považují ho za ‚blbost‘ a ztrátu času, tak jsem alergická i na poničené knihy. Jiná už holt nebudu :D

Takže, problém popsaných listů tužkou se dá jednoduše vyřešit. Stačí vzít do ruky gumu. Ale zřejmě i to je pro některé ‚čtenáře‘ námaha. Já chápu, že někteří mají potřebu si dělat poznámky, podtrhovat si informace nebo údaje, ale, sakra, když už něco takového dělám, tak to pak po sobě ‚uklidím‘, ne? Nebo je tu druhá možnost, a to koupit si bloček a tam si poznámky sepisovat. Tak to například dělám já. Každopádně, tužka je ještě ‚v pohodě‘. Co ale v pohodě není, je propiska. Bože, propiska! Na tu už guma neplatí..

Další problém, jenž chci zmínit, je, jak bych tak řekla, polorozklad literárního díla. Jednoduše řečeno kniha v (ne)pevné vazbě. U brožovaných knížek se tohle stát nemůže, tam se mohou objevit maximálně tak vytržené listy. Ale to platí pro všechny knihy. Takže, představte si situaci: jdete do knihovny půjčit si nějakou knihu. V regálu je kniha v tuhé vazbě. Vytáhnete ji. Otevřete ji. Ouha. Rozpadá se vám před očima.

Při tom pohledu si pokládám otázku, proč se lidi nemůžou chovat slušně k majetku, který jim vlastně ani nepatří? Ať si každý dělá se svými vlastními knížkami, co chce, ale s lit. díly, o které mají zájem i další čtenáři, tak o ty, ať se starají jak se sluší a patří. Přijít do knihovny, půjčit si na nějakou dobu knížku, vrátit ji v původním stavu, v jakém jsme si ji půjčili. Popřípadě, když už se stane nějaká nehoda, kvůli které je nějakým způsobem zničená, napravit ji.

Já jsem měla před pár dny půjčenou knihu Muž, který sázel stromy, a to byl přesně ten případ. Musela jsem si dávat dobrý pozor, aby se mi pod rukama nerozpadla ještě víc. A tak jsem se rozhodla jednat. Já vím, že to není moje práce, ale přece jenom, když mám doma lepidlo a izolepu… Rozhodla jsem se tedy, že tu knihu ‚spravím‘. Nezabralo mi to ani pět minut.

Doufám, že až si tuto knihu půjčí nějaký jiný knihomol, že se k ní bude chovat správně. Schválně udělám ‚test‘ – za pár měsíců se na tu knihu půjdu podívat, jestli byli čtenáři s to se k ní chovat tak, jak se má. Pokud bude ve stejném stavu, v jakém jsem ji vracela, budu ráda, pokud se tak nestane, tak už to fakt nevím…

Š.

Prokletý ostrov (Shutter Island)

Martin Scorsese je americký režisér, který natočil úspěšné snímky jako Letec (The Aviator), Oscarem za režii ověnčenou Skrytou identitu (The Departed), či nejnovější film Hugo a jeho velký objev (Hugo), natočil v roce 2010 film Prokletý ostrov (Shutter Island). Já jsem ho viděla o rok později a moc se mi líbil! Bezvadně napínavá atmosféra nesoucí se od začátku do konce. Když už mluvím o tom konci; ten konec! Ale o filmu psát nechci, chci psát o knize.

Věděli jste, že existuje kniha, podle které byl film natočen? Já jsem to nevěděla, až do předvčerejšího dne, kdy mi to řekla kamarádka. Jsem ráda, že se zmínila. Film by super, tak kniha musí být taky, no ne? Navíc se to moc často nestává, aby byl film stejně tak dobrý (ve vzácných případech lepší) než literární dílo. Už mám pár stránek za sebou, ještě dneska budu pokračovat. Pokud se to bude dobře číst, tipuju, že bych to do konce týdne mohla stihnout přečíst. Pak určitě sepíšu komentář.

Prokletý ostrov (Shutter Island) byl vydán roku 2003. Autorem je spisovatel  amerického původu Dennis Lehane. Tahle kniha byla velmi dobře přijata a ujala se i na českém trhu. Svědčí o tom mimo jiné ohlasy a vysoké hodnocení na jedné webové knižní databázi.
A co jeho další literární činnost? Vybírám např. Sbohem, baby (Gone, baby, gone) z roku 1998 a Tajemnou řeku (Mystic River) z roku 2001. Oba dva thrillery byly zfilmovány. Sbohem, baby roku 2007 Benem Affleckem a Tajemná řeka v roce 2003 Clintem Eastwoodem. A filmy byly taktéž přijaty na výbornou.

Jak je vidět, Lehane je velmi úspěšný a dobrý spisovatel a filmy, jenž vznikly podle jeho předlohy, jsou neméně úspěšné.

Š.

Paulo Giordano – Osamělost prvočísel – MUST READ!!

PAULO GIORDANO – OSAMĚLOST PRVOČÍSEL (2008)

it. La solitudine dei numeri primi

Proč ‚must read‘? Protože tahle kniha se čte doslova jedním dechem! Teda alespoň u mě to tak fungovalo. A u jiných lidí určitě taky, když se podívám na jednu webovou knižní databázi, kde má tato kniha nejen vysoké hodnocení, ale i řadu pochvalných komentářů. Není se čemu divit. Tenhle román prostě stojí za přečtení.

Osamělost prvočísel je románová prvotina mladého italského fyzika Paula Giordana (1982). Kniha (nakladatelství Odeon, ISBN 978-80-207-1301-8) má 252 stran, kde ale posledních 8 stránek zabírá autorovo poděkování (jedna) a zbylé obsahují doslov Alice Flemrové (vynikající doslov, mimochodem). Giordano kromě poděkování několika lidem, také knihu věnuje.

Ráda bych zmínila strukturu díla. Je dělena na kapitoly, jež obsahují určitý letopočet:

Sněžný anděl (1983),
Archimédův zákon (1984),
Na kůži a těsně pod tím (1991),
Vedlejší místnost (1995),
Ve vodě a z vody venku (1998),
Zaostřování (2003),
To, co zůstane (2007).

Zprvu jsem byla zmatená, co to má znamenat, ale v průběhu četby jsem to nějak neřešila, protože vyprávění plynulo chronologicky. V doslovu Flemrová píše „…v časovém oblouku téměř pětadvaceti let…“, a v tom mi to došlo. Schválně jsem si vypočítala 2008 (rok vydání) mínus 1983 (první kapitola) a vyšlo mi číslo 25.

Jednotlivé kapitoly obsahují jakési podkapitoly. Těch je dohromady 47.

Ze začátku se kapitoly věnovali hlavním hrdinům. Tak nějak se střídaly (cik cak). Potom se, jak bych tak řekla, proplétaly. A ke konci se opakoval počáteční proces. Musím poznamenat, že tato struktura kapitol a podkapitol a jednotlivé střídání a spolu nacházení osudů hlavních hrdinů, bylo, tedy spíše je zajímavé.

Kniha je vyprávěna v er-formě. Jazyk je prostý, spisovný. I v době, kdy jsou postavy teenageři, nenajdeme nějaké zvláštní nespisovné či hovorové výrazy. Vzhledem k tomu, že jedna z postav je Španělka, občas se najdou španělské fráze, které jsou vysvětleny. Objevují se i anglické fráze (to proto, že jedna z hlavních postav odletí na sever).

V knize figuruje více postav. Ty hlavní, dvě, jsou outsideři Alice Della Rocca, z bohaté rodiny, a Mattia Ballosino, z rodiny, které se taky nevede špatně. Zdánlivě na první pohled postavy, které mají společného maximálně tak věk, ale není tomu tak. Něco se v jejich dětství změnilo. Něco, s čím se musejí naučit žít a vůbec to není snadné. Alice, ze které chtěl mít otec perfektní lyžařku, se odhodlala sjet sama na lyžích v mlze do údolí, ale zmrzačila se. A aby toho nebylo málo, je anorektička. Složitý vztah s otcem, kulhání, anorexie, všechny tyto věci se s ní táhnou od útlého dětství až do dospělosti a dál a dělají jí problémy (napsala bych něco o jejím vážném vztahu, ale nechci spoilerovat). A Mattia, když byl dítě, měl sestru – dvojče. Ale byla retardovaná a on se za ni styděl. Na oslavu narozenin, kam měli oba společně přijít, však přišel jen on. A když si vzpomněl, jak ji nechal v parku samotnou až do tmy, bylo už pozdě. Také tento fakt se s ním vleče od oné osudné chvíle až do dospělosti a pravděpodobně taktéž nezmizí.

Vyjádřeno Mattiovou myšlenkou: „Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.“ Přesně to vystihuje celou knihu.

Alice a Mattia se potkávají na gymnáziu. Souhrou náhod se začnou kamarádit. Tráví spolu volné chvíle. Jsou osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého…Jak rostou, vzdalují se. Jsou zde však momenty, kdy už se zdá, že by se v jejich životech mohl stát určitý obrat. Ten společný hlavně.

Nesmím zapomenout na vedlejší postavy. Člověk by řekl, že alespoň ony budou opaky protagonistů románu. Ani ty však nemají úplné štěstí. Skoro by se dalo říci, že všechny postavy jsou nešťastní lidé, každý jiným způsobem.

Zajímavost: Giordano chtěl dát románu název Ve vodě a z vody venku, ten však zůstal jen jedné z kapitol. Jméno Osamělost prvočísel vybral redaktor nakladatelství Mondadori A. Franchini.

Osamělost prvočísel – film

Film z roku 2010 italského režiséra Saveria Costanzova dle reakcí nevypadá na excelentní dílo. Opět platí to staré známé pravidlo: kniha dobrá, film špatnej. No, já jsem si ho stáhla, ale kdy se na něj podívám, nevím.

A co vy? Četli jste Osamělost prvočísel? Nebo jste viděli film? Nebo snad obojí? Jestli se chcete podělit o své názory, určitě piště do komentářů ;)  

Š.