Možná lehce nadnesený, v zásadě však pravdivý titulek. Myslím, že v životech mnoha lidí nastala chvíle, která jim nějakým způsobem změnila vnímání světa. Ať už jen v něčem, nebo takříkajíc komplet. Můj příběh se začal psát 24. září 2025. Tenkrát jsem to tak ale vůbec nevnímala. Uvědomila jsem si to až později...
Tohle je jeden z mých nejoblíbenějších příběhů, nebo jak občas říkám - historek z mého života. Občas mi přijde, že už je takový otřepaný, ale snad je to jen můj pocit. Mí přátelé ho doufám slyšeli jen jednou :D Tedy - pokud zrovna nevedeme debaty nad životem, můj příběh totiž k němu patří. Je ze soudku “co mě zásadně ovlivnilo”. Jsem stejná, ale zároveň jiná. Jak to jen jednoduše popsat? Existuje pro to vůbec nějaké slovo? Klidně i v cizím jazyce.
Všimla jsem si, že spousta lidí tvrdí, že jim změnila život cesta do Camina. I já mám pár takových ve svém okolí. Já to mám tak trochu podobně, neřknu-li stejně, jen to nebyla poutní cesta, ale sólo cesta do Asie a Austrálie. Dost na punk. A jsem za to ráda.
Útěk, nebo odpočinek?
Asi rok a půl před tímto osudovým podzimem jsem zažívala pocity, kterým jsem moc nerozuměla. Jednak mi chyběl jakýsi “pocit naplnění”, který jsem ale zároveň nedokázala definovat. Současně jsem ale měla “vše” - milující rodinu, skvělé nejbližší přátele, střechu nad hlavou, práci, záliby, které mě bavily, vztah… A sic! Něco mi chybělo. Občas mi přišlo, že jsem se v tom životě tak nějak plácala a nechápala jsem, jak je to možné, však v životě tápe člověk ve dvaceti a né třiceti. Nicméně… když to zkrátím… vztah skončil, přestěhovala jsem se zpět na rodnou hroudu (protože Praha a drahota) a soustředila jsem se na svůj plán.
Myslím, že to bylo někdy v březnu, kdy mě napadlo, že by bylo nejlepší, kdybych odjela. Kdybych vypadla někam sama a daleko. Od všeho a od všech. A přesně si pamatuju i chvíli, kdy jsem se tenkrát ve vršovickém bytě někdy uprostřed týdne v noci, pro tuto ideu nadchla. Jakoby to bylo včera, kdy jsem si řekla - musím vypadnout.
Odhodlanost
Pokud bych měla říct jedno slovo, které by mě od toho jara do podzimu definovalo, bylo by to slovo “odhodlanost”. Já ti vám byla odhodlaná - použiju svůj oblíbený příměr - jak prase. Fakt jsem úplně cítila, že si za tím jdu… jak slepica po flusu :D Ale kdo by si myslel, že si koupím letenku hned po přestěhování “domů”, nemohl by se mýlit více :D Letenku do destinace č. 1 jsem si koupila “až” 14. srpna.
Teď si teda uvědomuji, že jsem se nějak rozepsala - to nebylo v plánu! :D
Vděčnost
Zkrátka a dobře, psala se středa 24. září 2025, a s rodiči jsem jela na pražskou Ruzyň, odkud v 10:40 startovalo letadlo směr Tchaj-pej. Všichni jsme z toho byli dojatí, teda hlavně maminka, já byla hlavně zdravě nervózní. A když už jsme u těch pocitů, měla jsem velkou radost z lidí kolem sebe - nejbližší přátelé, kteří o mém plánu věděli, dobrovolníci z charity, doktoři. Vyjádřili teda i strach nebo starost, což je pochopitelné, ale převládalo nadšení. Když vám někdo fandí, je to prostě super pocit :)
Často se mě lidi ptají, jak jsem to dělala s prací. Mám štěstí, že obě práce mohu vykonávat odkudkoliv. Můj zápal odjet byl tak velký, že kdyby mi nadřízená řekla “ne”, sekla bych s první prací a frnkla. Ona je ale cestovatelka a asi na mě bylo vidno, že nejsem úplně v pohodě, takže mi práci ze zahraničí za určitých podmínek povolila.
Nejlepší rozhodnutí
Sbalit se a sama odjet na deset týdnů na druhý konec světa bylo jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí a rozhodně to nejlepší za poslední dobu. Nevzalo mi to zhola nic a dalo mi to naprosto všechno. Vracela jsem se stejná, ale zároveň jiná… Opravdu jsem byla velice vděčná za možnost vycestovat, poznat u toho kus světa, lidi, z nichž někteří se stali mými přáteli, s nimiž jsme dosud v kontaktu, kultury, historii, přírodu, gastronomii… a stále si toho považuji. Cestování totiž neberu jako samozřejmost, ale jako určité privilegium.
Když se v myšlenkách vracím zpátky, usmívám se. Nebylo to ale vždy růžové - udály se věci, které se nepovedly, za příklad udávám nevlídné uvítání na Bali, kde se mě pokusili okrást, ale to k tomu patří, jak říkám, nemůže být vždycky všechno super skvělý úžasný. Ale stejně ty nepříjemné vzpomínky časem vyblednou a zůstanou ty, na které člověk rád vzpomíná. nepříjemné věci člověk brzy zapomene..
Být tak daleko od domova, v zemích, kde je člověk poprvé, spoléhat jen sám na sebe, ale zároveň si moct dělat, co se mu zrovna zachce, seznamovat se, s kým chce, v podstatě nemuset brát ohled na ostatní… Všechno má své výhody a nevýhody, ale v tomto případě výhody drtivě převládly. Za tuto zkušenost budu vděčná až do skonání svých dnů, vzpomínky, zážitky a nové přátele mi totiž nikdo nikdy nevezme.
Rok od mého odjezdu - nebo spíše začátku dobrodružství, o kterém se mi ani nesnilo, ve mně vzbuzuje retrospektivu a introspekci. A taky touhu psát. Zaznamenat si písemně všechny zážitky a příběhy. Dobré je, že mám vynikajícího pamatováka a taky, že pohled na fotky a videa ve mně vzpomínky okamžitě oživí. Pokusy o zápisky proběhly, ale bylo to marný, marný a marný :D Zato mám spoustu nahrávek na telefonu - po foťáku to byl můj druhý nejpoužívanější nástroj na telefonu :D A z toho taky člověk může čerpat.
Dojetí na závěr…
Když jsem 2. prosince přistála na letišti ve Vídni, byla jsem plná euforie. A taky vitamínu D - ještě poslední listopadový den jsem si užívala pocitové čtyřicítky na západě Austrálie a najednou jsem skoro v mínusových teplotách? :D
Po návratu na Moravu asi nemusím popisovat šťastné shledání s rodinou, přáteli a dalšími lidmi, kteří mi fandili. Já byla v euforii a oni z mé “proměny” asi taky :D No, euforie je silné slůvko, přiznávám :D Každopádně nadšeni z mého nadšení byli tutově :D
Kdyby na tento text narazila byť jen jediná bytost - a ano, vím, že to zní klišoidně - která bloudí a neví, rozhodně doporučuju: sbal si kufr a odjeď. Nemusí to být nutně na dlouhou dobu ani tak daleko. Věřím, že ti to pomůže!
Uznávám, byla jsem ve výhodné pozici - žádné závazky a možnost práce na dálku - to není málo. Další důvod, proč si toho všeho vážím.
Mimochodem - jedna blízká přítelkyně mi na moji větu, že “nic nemám, takže si mohu dovolit odjet”, kontrovala “to není pravda, ty máš svobodu a to je všechno”. Moudrá žena. Svoboda opravdu není malá věc.
Hřálo by mě na srdci, kdyby můj příběh inspiroval další lidi. Musím tedy říct, že mám ve svém okolí dva lidi, které jsem prý inspirovala, to mě opravdu těší..
Svoje velké podzimní dobrodružství roku 2025 jsem ale nedělala kvůli někomu jinému, dělala jsem to jen kvůli sobě a musím říct, že mi ten restart (mimochodem “Podzimní restart” - tak se jmenuje wordový dokument, ve kterém mám pár poznámek) velice pomohl. A právě krátce po mém příjezdu jsem si to naplno uvědomila.
Děkuji za přečtení a přeji vám krásné dny!
Žádné komentáře:
Okomentovat